Kapitola 0

Bylo šero, ale měsíc v úplňku již zářil svým mdlým světlem na poklidné městečko Algore. Zčerstva podzimem nabarvené stromy se jemně pohupovaly do svěžího vánku. V tento den se Martien Katcher vždy chystá na svůj již tradiční výlet k nedalekému rybníčku uprostřed lesa. Na tomto místě se touto dobou slétává nemalé množství zvláštních rozličně barevných kachniček, které zde provádí něco, co by se dalo nazvat tréninkem - provozují let ve formacích, rychlé ponory, plavaní pozadu... K Martienovu úžasu jsou barvy i činnosti každý rok jiné.

„Tak už vyrážím,“ oznámil Martien svým rodičům, házeje si přes rameno svou brašnu, v ní zápisník, pero, inkoust a láhev vody. V celé své horlivosti ani nečekal na odpověď a vyšel z malého osamoceného domku na samém okraji městečka přes zahradu směrem k náměstí.

Martien byl zrovna zadumán nad tím, kolik taková kachnička dokáže udělat ponorů za minutu, když na náměstí hned vedle pamětního stromu málem vrazil do starosty Algore, Johana Johanšíka, který vykonával svou obvyklou pochůzku po městečku. „Aah, to jsi ty Martiene, vyrážíš na kachničky?“ vykřikl Johanšík. Martien starostovi čas od času vypomáhal s úřednickou prací, za to měl volný přístup do knihovny na radnici. „Přeji hezký večer pane starosto, ano, ano, mám takový pocit, že dnes zažiju něco velkolepého, hned zítra vám přinesu zápis mých pozorování“ usmál se Martien. „Poslyš, donesly se ke mně zprávy, že v lese něco poničilo velkou část nové výsadby borovic, šlo nejspíše o divoká prasata, tak abys na jedno velkolepě nenarazil,“ výstražným tónem řekl Johanšík. „Opravdu? Děkuji za varování, budu dávat pozor,“ odvětil Martien, nicméně v duchu věděl, že se nemá čeho bát. Při jeho četných výletech se mu již mnohokrát stalo, že k němu divoká zvířata přišla až na dosah ruky, nechala se hladit i krmit, odpočívala v jeho blízkosti. Dokonce se mu jednou stalo, že ho laň nechala svézt na jejím hřbetě. Martien jako vždy podal starostovi ruku, rouzloučil se a vydal se opět na cestu.

Netrvalo to ani hodinu a Martien stál u břehu rybníčku a nemohl si pomoci se nesmát - před ním se v překážkové dráze postavené z mrkví proháněly modré, červené, žluté a snad i růžové kachničky. Sedl si na svůj oblíbený pařez a svým vlastním rychlopisem rychle zaznamenával vše, co viděl. Takto tam naprosto fascinován setrval až do hluboké noci...

Martien procházel teď již spícím Algore. Vládlo až neobvykle velké ticho a na cestu mu svítil pouze měsíc na bezoblačné obloze. Martien šel svižným krokem, protože již bylo poněkud chladno. Přes náměstí, kolem pamětního stromu a úzkou uličkou rovnou k zahradě. Když k ní došel, vrátka byla dokořán. Martien si byl jist, že je zavřel, přecijen mu onen akt zavření vrátek rodiče v dětství vštěpovali takovým způsobem, jakoby na jejich zavření závisel jeho život. Možná přišel někdo na návštěvu a nedovřel je? Potichu je zavřel a šel pomalu zahradou. Před ním se ukázal měsícem osvětlený domek a Martiena zamrazilo... Dveře dokořán, všechna okna dokořán, v celém domě tma až na jednu svíci stojící na stole v hlavním pokoji. Ostražitě prošel dveřmi, všechny věci byly rozházeny po pokoji. Opatrným hlasem se zeptal: „Mami? Tati?“ Žádná odpověď. Zkusil to ještě jednou, ale opět se nikdo neozýval. Prošel všechny pokoje, nikde nikdo, jen opět vypadaly jako by je někdo obrátil vzhůru nohama. Celý v šoku se skácel do jediné stojící židle u stolu. Pár okamžiků uběhlo a všiml si, že na stole vedle svíce leží zapečetěný dopis a popsaný list. Bylo poznat, že jde o písmo Martienova otce, nicméně list byl zjevně psaný ve spěchu. „Doufali jsme, že to takhle neskončí. Není moc času, vem dopis s pečetí a utíkej ke starostovi, on ti už poví víc. Milujeme tě a vždy na tebe budeme myslet, mamka a tať...“ list náhle skončil, jako by někdo Martienovu otci vytrhl pero z ruky. Zahleděl se na dopis s tmavěmodrou pečetí dvouocasého lva a zahnal slzy deroucí se mu do očí. Na nic víc nečekal. Popadl dopis a upaloval k domu starosty Johanšíka.