Kapitola 1

Ostré bušení na dveře probudilo starostu Johanšíka z jeho poklidného spánku. „Co to k čertu...,“ v duchu Johanšík mudroval, když zapaloval příruční svícen. Už byl skoro u dveří, když se ostré a tentokrát ještě více naléhavé bouchání ozvalo znovu. Otevřel dveře a spatřil vyděšeného Martiena, který mu před obličejem začal mával zapečetěným dopisem. Jakmile přešlo momentální Johanšíkovo zaskočení, popadl Martienovu ruku, zatáhl ho dovnitř a zavřel dveře.„Jsou pryč, jsou pryč...,“ nakřáplým hlasem opakoval Martien.„Uklidni se, hochu, vše ti vysvětlím, ale nejdříve si musíš dát trochu čaje,“ konejšivě, ale s jistou dávkou urgence pravil Johanšík. Odběhl do kuchyně a za okamžik se vrátil s šálkem.„Pij, uleví se ti,“ podal šálek Martienovi. Jakmile Martien smočil rty v čaji, ihned se cítil lépe, jakoby něco zahnalo jeho úzkost a strach.

„Teď mě dobře poslouchej, Martiene,“ začal Johanšík.„V Algore už nejsi v bezpečí. Pečeť na dopise, dvouocasý lev, je znak Čarodějnického Vysokého Učení v Theórii, kde tvoji rodiče studovali a poté i učili,“ Johanšík pokračoval. Martien cítil, že by měl být zaskočen, ale nedokázal udělat nic jiného, než pokývnout hlavou.„Dopis je adresován Andrejovi Drymoorovi, to je učitel na Fantastickém Institutu Thaumaturgie, je to velmi dobrý přítel tvých rodičů. Musíš se vydat do Theórie a dopis Drymoorovi doručit,“ vysvětloval Johanšík.„Tví rodiče říkali, že tato situace skoro jistě nastane, ale pořád doufali, že k ní nedojde. Neboj se, určitě se s nimi zase shledáš, jen není jisté kdy a kde,“ s povzdechem ukončil Johanšík svou promluvu.

Martien si nebyl jist, co vlastně teď cítí, zřejmě se nejednalo o obyčejný čaj.„Co mám tedy dělat?“ řekl zmateně Martien. Johanšík odběhl do nějakého pokoje, Martien slyšel šramocení, občas nějaké cinknutí a bouchnutí. Záhy byl Johanšík zpět, v rukou měl knihu a plátěnou tašku.„Teď se vydáš na cestu do Theórie, kde započneš studia,“ odpověděl Johanšík.„Tady v tašce jsou sušenky, sněz jednu denně a měl bys být nasycený celý den,“ Johanšík položil tašku na stůl.„Dále, tuhle knihu, Průvodce bludištěm magie, cestou přečti. Bude se ti to hodit, aby ses vůbec dostal ke škole,“ vysvětloval Johanšík a položil ji vedle tašky.„Víc už ti pomoci nemohu, nesmíš teď ztrácet čas, sbal si jen to nejnutnější a vyraž ještě teď. Drž se lesních stezek a cesta ti nepotrvá déle než týden,“ pronesl Johanšík a pomohl Martienovi vstát. Podal mu tašku, knihu a dopis a vyprovodil ho ke dveřím.„Hodně štěstí, věřím, že na konci tvé cesty tě čeká světlo,“ rozloučil se Johanšík.

Martien se nezmohl mluvit, jen Johanšíkovi jako vždy podal ruku, otočil se a rozběhl se domů. Doma vzal jen svou brašnu, ani ji předtím nestihl vybalit, přidal do ní jen dopis, Průvodce a tašku sušenek. Dále již neotálel, vyšel z domu, přes zahradu, zavřel za sebou vrátka a šel přímým směrem k lesu...